Dagla

sdružení pěstitelů jiřinek, mečíků a ostatních cibulnatých a hlíznatých rostlin

Publikace

Jan Dvořák: Vše o jiřinkách

Výsadba jiřinek :

Výsadba jiřinek zahrnuje několik dílčích rozhodnutí: přípravu půdy před výsadbou, termín výsadby a techniku výsadby. Příprava půdy před výsadbou je dána výběrem pozemku a jeho charakterem. Základem je podzimní orba nebo zrytí pozemku. Již v kapitole o výběru stanoviště bylo zdůrazněno, že jiřinky se dokáží odvděčit za dobré organické hnojení. Nejvhodnějšími hnojivy jsou kvalitní chlévský hnůj, dobře rozložený kompost a také dobře urostlé zelené hnojení. Současně můžeme zarýt nebo zaorat pomaleji působící fosforečná hnojiva (superfosfát apod.). Na jaře je cílem zajistit v půdě dostatek vzduchu, udržet půdní vláhu a povrchovou vrstvu proteplit. Prvním opatřením na jaře je urovnání povrchu záhonů určených k výsadbě. Mělkým kypřením urychlujeme za příznivého počasí prohřátí povrchové vrstvy a zároveň ničíme vzcházející plevele. V dobře propracované půdě hlízy rychle koření a také lépe vzcházejí. Vzhledem k délce vegetační doby to může rozhodovat o celkovém počtu kvalitních květních úborůz každé rostliny. V současné době můžeme pro urychlení vzcházení, ochranu proti chladu a omezení ztrát půdní vláhy výhodně použít netkanou textilii. Pokud jde o dobu výsadby, nelze vzhledem k mnohotvárnosti odrůd jiřinek (délka vegetační doby, délka doby kvetení), rozmanitosti půdních a klimatických podmínek a využití jednotlivých odrůd stanovit nějaký termín za nejpříhodnější. Přesto platí dva termíny, kdy se jiřinky obvykle vysazují: Hlízy se vysazují zpravidla v posledním týdnu dubna (pro snazší zapamatování – svátek má Jiří). Předpěstované řízkovance nebo přirychlené hlízy z pařeniště nebo skleníku se vysazují až po tradičních „ledových mužích“ – to znamená v druhé polovině května. Hlízy vysazujeme tak, aby nad narašenými očky bylo asi pět cm ornice. Je hrubou chybou sázet hlízy příliš hluboko. Takové hlízy pomaleji vzcházejí a mohou být v půdě napadeny různými chorobami. Máme-li obavy z namrznutí výhonů, je lépe nasazené hlízy po výsadbě přihrnout a později tento kryt rozhrnout. Častým dotazem začátečníků bývá: „Jak zacházet s hlízami, které jsou značně vyschlé a jejich povrch je svráštělý?“ V takovém případě doporučujeme hlízy namočit přes noc do nádoby s vlažnou vodou den před termínem výsadby. To je ovšem pouze nouzové opatření. Hlízy by se vždy měly „probudit“ daleko dříve, aby se vysazovaly již narašené. Jiřinkáři, kteří potřebují mnoho řezaných květních úborů pro výstavy nebo na prodej, musí vysazovat vybrané odrůdy v postupných termínech, aby měli vždy kvalitní řezané úbory. Jinak hrozí nebezpečí, že v určitém období budou mít jejich rostliny již tu nejkvalitnější dobu kvetení za sebou. Kombinace výsadby hlíz v dubnovém termínu a výsadby řízkovanců o měsíc později se velice osvědčuje. Hlízy i řízkovance vysazujeme do sponu, který je dán účelem, pro který jiřinky pěstujeme. Obvykle se osvědčují dvouřádky vzdálené 50 cm. V řádku rovněž 50 cm od sebe, v tzv. trojsponu. Nízké odrůdy vysazujeme ovšem hustěji (20 – 30 cm od sebe). Množitelé vysazují řízkovance velmi hustě, aby dosáhli drobných a kompaktních hlíz. Velmi důležitou součástí výsadby je i zajištění opory pro vysoké odrůdy (100-140 cm). Používají se různé kolíky ze dřeva, bambusu, nebo laminátové tyčky. Opory zpravidla zatloukáme ihned při výsadbě. Lze však použít i sítě umístěné nad záhonem v různých výškách, které ochrání rostliny při prudkých deštích a větru. Efektní jsou i různé kovové kruhové nebo oválné zábrany, které udrží skupinky vysázených odrůd a nejsou moc vidět. Při použití kolíků je třeba vyvazovat rostliny již při výšce 40-50 cm. Pouze okrajově je možno se zmínit o využití herbicidů, které udrží půdní povrch na záhonech s vysázenými hlízami dlouhou dobu bezplevelný. Výběr vhodných herbicidů je široký. Problémem je různá citlivost jednotlivých odrůd vůči herbicidům. Je obtížné odhadnout, jaké počasí bude v době krátce po ošetření. Z těchto důvodů je lepší na menších plochách ničit plevele a plít pouze klasickými mechanickými způsoby.

Ošetřování za vegetace

Při správném založení porostů jiřinek, dobré půdní zásobě základních živin a dobré zásobě půdní vláhy nedají jiřinky příliš mnoho práce. Musíme podrobně znát vlastnosti pěstovaných odrůd a také musíme mít jasno v otázce, čemu mají hlavně naše jiřinky sloužit. Jiný způsob ošetřování zvolíme u velkokvětých odrůd, které pěstujeme jako solitérní druh květin, odlišné bude ošetřování jiřinek určených k řezu. Konečně pak zcela odlišný bude způsob pěstování nižších skupinových odrůd na rabatech nebo ve větších skupinách. Společné mají všechny tyto tři směry pěstování to, že je nezbytné poskytovat rostlinám za vegetace hnojivou zálivku některým z kapalných hnojiv. Můžeme s úspěchem využít i ředěný vykvašený výluh, tzv. slepičinec. Jiřinky vyžadují dobrou a vyrovnanou výživu, kterou zajistíme nejlépe právě kapalnými hnojivy. Závlaha jiřinek si zasluhuje velkou pozornost. Při malém počtu pěstovaných odrůd jde o tradiční zalévání. Při větším počtu odrůd, a zejména u pěstování jiřinek pro výstavní účely, musíme volit závlahový systém. Vhodný systém můžeme zvolit z obsáhlé nabídky. Zkušenosti předních pěstitelů u nás i v zahraničí dávají nejlepší vysvědčení závlaze, která šetří vodou, uchovává suchý povrch listů (snižuje se tím nebezpečí houbových chorob) a umožňuje i aplikaci hnojiv. Tímto systémem je některá z variant kapkové závlahy. Jiřinky se svou tvorbou velkého objemu zelené hmoty takový systém zvláště ocení. Dalším úkolem je sledování zdravotního stavu porostu a boj proti chorobám a škůdcům. Cílem je udržení zdravých rostlin až do podzimní sklizně. Zde je velké úskalí vedle škůdců (slimáci, škvoři, klopušky, mšice apod.) v napadení virovými, houbovými nebo bakteriálními chorobami. Virové i bakteriální choroby vlastně nemůžeme v porostu potlačit. Můžeme ovšem bojovat s houbovými chorobami, zejména se skvrnitosti listů (Entyloma dahliae), plísní šedou (Botrytis cinerea) a klerociniovou hnilobou (Sclerotinia sclerotiorum). Podrobněji viz kapitolu o chorobách a škůdcích jiřinek. 
Jak vypěstovat výstavní úbory :
Pokročilý, ale i ti začínající jiřinkáři se vyptávají, jak je možné vypěstovat nádherné úbory, které jsou vidět na výstavách u nás i v zahraničí. Prozradíme vám několik vyzkoušených technik, jak toho dosáhnout. Předpokládejme ovšem, že jsme zvolili správné odrůdy, které mají pro tato účely dobré vlastnosti. Prvním opatřením je volba správného počtu výhonů. Pěstujeme-li jiřinky z hlíz, musíme se rozhodnout, kolik výhonů po vzejití ponecháme u každé rostliny. Zde platí zásada, že čím větší květní úbor, tím méně výhonů ponecháváme. Proto u velkokvětých ponecháváme 1-2, kdežto u drobnokvětých (včetně pomponek) ponecháváme zpravidla všechny vzešlé výhony. Pokud vysazujeme řízkovance, musíme již před výsadbou zaštípnout vrcholové poupě, nebo stonek. U velkokvětých odrůd zaštipujeme vrchol za 2. párem pravých listů a u ostatních za 3. párem pravých listů. Druhým opatřením je vyštipování poupat. Musíme vypozorovat, jak vybraná odrůda roste. Většina odrůd má delší květní stopky u bočních úborů. Proto konkurenční poupata úborů vyštipujeme nebo vystřihujeme, když jsou asi velikosti hrášku. Odstraněním konkurenčních poupat dojde k většímu přísunu živin do zbylého květu a ten je větší. Třetím opatřením je stabilizace a ochrana již vyvinutého úboru před nepřízní počasí. Mezi zeleným poupětem a zralým úborem je relativně dlouhá doba. V tomto období musíme úbor chránit. Jednak proti prudkému slunci, ale zejména proti dešti (velký úbor zadrží i více než 1 litr vody) a větru. Vyspělí vystavovatelé používají staré deštníky nebo slunečníky a nejrůznější formy průsvitných krytů. Zejména červené a rudé odrůdy na prudkém slunci vybledávají a vadnou. Déšť s vítr může zničit celou naši výsadbu. Zbývá poslední fáze před výstavou – řez vybraných úborů a jejich přeprava. Řežeme co nejdelší stonky, a to za sucha. Mokré úbory mnoho nevydrží. Za mokra nejdříve „odcházejí“ odrůdy kvetoucí bíle, na nich jsou vidět rezavé skvrny. Úbory přepravujeme nejlépe umístěné individuálně, např. v basách s PET lahvemi naplněnými čistou studenou vodou (lze přidat třeba speciální přípravek Christal). Stonky zpevníme podélně rozštípnutými bambusovými tyčkami, které po vložení stonku upevníme kolíčky nebo gumičkou. Jsou i „kouzelníci“ vystavovatelé, kteří dobře vyvinuté úbory, správně uříznuté přepraví v krabicích na sucho a přesto na výstavách sbírají medaile. Podobných fint je mnoho a jistě i vy časem přinesete zlepšení a najdete tu svou správnou metodu.

Sklizeň a skladování hlíz jiřinek

Sklizeň a dobré přezimování sklizených hlíz je největším uměním pěstitele. Dosud pěstované odrůdy zahradních jiřinek nemají téměř žádnou odolnost proti mrazu. Dokonce již teploty +2 °C dokáží znehodnotit naše celoroční úsilí a přivodit nám velké zklamání. Období sklizně hlíz nastává většinou po zmrznutí nadzemní části rostliny. Úspěšný pěstitel jiřinek se snaží co nejvíce zkrátit dobu skladování hlíz. To je možné jednak oddálením sklizně na podzim, jednak včasným probuzením uskladněných hlíz v předjaří. Hlízy mají, jakž již bylo uvedeno v kapitole o množení jiřinek a výsadbě, velmi proměnlivé formy. Podle toho volíme i různé podmínky pro uskladnění.



Obecné zásady skladování:

a) Uskladňujeme hlízy se zbytkem stonku (asi 10 cm dlouhé) tak, aby vlastní hlízy byly čerstvé a řezná plocha stonku byla naopak co nejsušší.

b) Otimální teplota pro skladování je mezi 6-10°C a relativní vlhkost mezi 70-75%.

c) Uskladněné hlízy musí být snadno přístupné ke kontrole, kterou bychom měli dělat alespoň 2x měsíčně. Hlízy napadené chorobami ihned ze skládky odstraňujeme.

Tyto podmínky ovšem má k dispozici pouze málokdo. Zkušení jiřinkáři používají různé metody skladování, které umožní udržet hlízy i v suchých prostorách, s vyšší než ideální teplotou. Také nebezpečí plesnivění hlíz ve vlhkých prostorách lze snížit. Hlízy můžeme skladovat i v garážích, kde může krátkodobě i mírně mrznout (hlízy umístíme do zateplených krabic nebo boxů). Tip pro suchý a teplý prostor záleží v tom, že oschlé hlízy umístíme do sáčků s hoblinami, suchou rašelinou nebo pískem tak, aby zbytky stonku byly volně ve vzduchu. Pokud máme více menších hlíz, můžeme je umístit do platonků od zeleniny, kde je položíme na suchou vrstvu z materiálu uvedených výše a hlízy mírně zasypeme stejným materiálem. Ve vlhkém a chladném prostoru volíme podobný postup. Pouze uskladňovací materiál by měl být zcela suchý a hlízy před vysušením je možno oprat a namořit některým spolehlivým fungicidem. Celý prostor bychom měli před uskladněním vysířit zapálením sirných knotů. Stonky musí být zcela spolehlivě vysušeny. V období okolo vánoc je dobré zbytek stonků ještě dále zkrátit na polovinu. V prostoru, kde může při silných mrazech klesnout teplota pod +2°C, ukládáme hlízy v sáčcích s uvedenými materiály do boxů (pevných beden), které jsme zateplili vnitřní izolací buď z polystyrenu, nebo jiného vhodného materiálu. Američtí jiřinkáři užívají pro skladování potravinářskou folii. Hlízy dobře operou, usuší a rozdělí na jednotlivé bulvičky. Ty pak namoří fungicidem, který smísí s nějakým vhodným inertním práškem (např. mastkem). Směs fungicidů s práškem nasypou do většího sáčku a jednotlivé oddělené hlízy s touto směsí protřepou. Každou bulvičku pak postupně zavinují do potravinářské folie, bulvičky se ovšem nesmějí dotýkat. Vzniklé balíčky uskladňují v zateplených boxech až do února, kdy je vybalí a dají na množárnu. Někteří je uskladňují dokonce v části chladničky s odpovídající teplotou (cca +5°C).

Statistika: | Spolek DAGLA | Všechna práva vyhrazena, Dagla 2018